zvětšit fotografii

Neuvěřitelně rozsáhlou kolekci aut měl objevit americký kupec jedné portugalské nemovitosti. Realita byla nakonec jiná, přesto fascinující.

Přesně před 9 léty, během poslední lednové dekády roku 2007, začal obíhat svět fascinující příběh nálezu obrovského množství zapomenutých aut. Mělo jít o největší takový objev v dějinách, vedle nějž v mnoha ohledech vadne i loňský nález stovky historických skvostů z Baillonovy sbírky. V opuštěné hale v Portugalsku se mělo bez vědomí kohokoli z v tu chvíli žijících osob nacházet pod nánosy prachu 180 nezřídka výjimečných automobilových klasiků, navíc v často velmi dobrém stavu.

Něco takového bylo samo o sobě k neuvěření, jenže dokumentovaly to desítky fotografií, které by těžko bylo možné vyrobit jinak než nafocením takové reality. Zázračný nález navíc provázel vpravdě fascinující příběh. Auta měla doslova padnout do klína newyorčanovi, který si v Portugalsku koupil nemovitost po páru zemřelých manželů nemajících potomky ani jiné dědice. Onoho Američana zajímal dům, k němuž tak nějak mimochodem patřila i stodola, do níž nikdo z prodávajících ani kupujících nikdy nenahlédl. Jaké pak mělo být mužovo překvapení, když ve stodole nalezl automobilový poklad nepoznaných rozměrů. Krásný důchod měl být zajištěn…

Tento příběh posouval neuvěřitelnost tohoto zázraku ještě o úroveň výše, jenže neuvěřitelně dodnes zní i příběh okolo objevu Baillonovy sbírky. Auta navíc existovala, byla zjevně nepoužívaná, skutečně nakumulovaná ve stodole, takže onen příběh nebyl zase tak důležitý. A tak se toto všechno šířilo světem – Facebook byl tehdy ještě v plenkách, Twitter tím tuplem, a tak možná i vám přistál v mailu ten či onen útržek, který tohle všechno dokumentoval. Mně ano, hned několikrát. Když se to stalo poprvé, byl přesně 24. leden roku 2007.

Jak už jistě tušíte, realita byla nakonec jiná, přesto byla a je natolik zajímavá, že se k tomu všemu při příležitosti 9. „narozenin” této události dovolíme vrátit. Skutečnost je taková, že se nejednalo o nález zapomenutých aut, tyto vozy měly a dodnes mají svého majitele, který dobře věděl, kde jsou a co se s nimi děje. Na sklonku roku 2006 ale oslovil fotografa Manuela Menezese Moraise, aby mu toto místo nafotil. Podmínkou bylo, že nezveřejní nic, zejména pak lokaci stodoly a identitu majitele. Morais souhlasil, byl ale tím, co viděl fascinován natolik, že fotografie ukázal dalším automobilovým fandům na jednom internetovém fóru.

Majitel vozů to zjistil, Moraise donutil fotografie stáhnout, v mezičase už se ale začaly šířit světem a příběh kolem nich začal žít svým vlastním životem. Informace o tom, co přesně zachycují, byly zkresleny, ale zřejmě účelově. Ten, kdo se o celý „hoax” o šťastném newyorčanovi postaral, musel znát realitu, neboť řada údajů seděla – místo je opravdu v Portugalsku, aut bylo skutečně 180 a jejich stav byl vesměs velmi dobrý, navzdory stáří a dekády trvající „nepéči”. Všechno ostatní byl blud.

Dodnes se ale divím, proč si jej někdo vymýšlel, neboť i realita je velmi zajímavá. Nejlépe ji o dva roky později vykreslil německý novinář Wolfgang Blaube, který se na místo vypravil. Majitelem všech aut je Antonio Ferreira de Almeida, bývalý portugalský obchodník s auty. Nakupoval a prodával vozy nové i ojeté a zjevně v tom byl úspěšný. Tak moc, že po komunistickém (ale nešlo o komunismus jako u nás, jeho tvář byla přece jen lidštější) převratu v Portugalsku v roce 1974 využil situace a během následujících let postupně shromáždil plejádu zajímavých aut.

I když tzv. Karafiátová revoluce byla velmi umírněná a obešla se prakticky bez lidských obětí, vedla k panice těch, kteří se za předchozího diktátorského režimu neměli špatně. Ti tak buď ukrývali nebo prodávali své majetky v obavě před jejich znárodněním, což pochopitelně vedlo k obrovskému propadu cen. A tak de Almeida nakupoval a nakupoval – prý kupoval všechno a cokoli se mu alespoň trochu líbilo, schoval ve své stodole.

Už koncem 70tých let, kdy de Almeidovi nebylo ani 30 let, vlastnil na 100 cenných klasiků. Proč je schovával potajmu ve stodole, není zcela jasné – možná to v nastalé situaci ve společnosti byla jediná únosná cesta, jak podobné klenoty shromažďovat. Ačkoli situace na trhu se poté uklidnila, de Almedova vášeň ani trochu. V polovině 80tých let měl tak podobných aut vlastnit 300 a v roce 1996, prý na vrcholu své sběratelské mánie, na 400.

Stodola, která se stala objektem zájmu, tak není jediný objekt, ve kterém tento svérázný muž „syslí” svá auta, jen do ní ale pustil Moraise a později i Blaubeho s fotoaparátem. Kompletní seznam zde umístěných aut naleznete níže a ačkoli zde nenajdete záplavy superexkluzivních aut, už vozy jako Alfa Romeo Giulietta Sprint, Audi Quattro, BMW 3.0 CS, Facel Vega, Ferrari Dino či Porsche 356, navíc obvykle v mnoha exemplářích, mají dnes obrovskou hodnotu. Najde se zde ale vážně kde co, včetně dvou starých škodovek.

Sám de Almeida neuvádí, kolik vozů aktuálně vlastní, pouze že čas od času nějaký prodá a že přibližně čtvrtina jeho aut je ve velmi dobrém nebo excelentním stavu. Jistě fascinující člověk, fanatik svého druhu, byť mu někteří jistě právem vyčtou, že se o své vozy dokonale nestará. Stodolu, kterou vidíme, prý jednoho dne naplnil, zamkl a léta se do ní nepodíval. Svérázné. Možné nicméně stále je, že o místo nejeví takový zájem jen proto, že co se v ní nachází je jen jakási „druhá liga”. Pakliže de Almeida mezi zbylými vozy schovává ještě větší skvosty, jde o sbírku, jejíž objev ještě bude muset být učiněn. A právě mystérium obcházející tohoto Portugalce činí celý příběh okolo sice částečné nepravdivého, ale přesto do značné míry reálného objevu jeho vozů dodnes fascinujícím…

Ačkoli příběh obestírající objevení těchto aut byl jiný, než jaký se v roce 2007 tradoval, existence samotné sbírky je fakt. A skutečný způsob jejího zrodu není o nic méně fascinující

Fotografie Wolfganga Blaubeho z roku 2009 už místo ukazují v trochu jiném stavu, zaplaveno starými auty ale bylo pořád