Standardní „berlina“ Fiat 124 se stala evropským Vozem roku 1967 a my jsme ji poznali hlavně v sovětské licenci, stejně jako kombi. Sportovní verze ale byla úplně o něčem jiném. Spider (Italové přece nemají roadstery!) navrhlo studio Pininfarina a jednalo se zcela určitě o nejkrásnější verzi stočtyřiadvacítky. Ani později představené kupé z vlastního Centro Stile nebylo tak úhledné, nemluvě o kabrioletu C4 karosárny Touring, který zůstal v jediném prototypu.

Pro dva. Nebo ne?

Fiat každopádně pokračoval v tradici malých dvoumístných otevřených vozů, do kterých se pustil už před druhou světovou válkou. Klidně bychom 124 Sport Spider mohli považovat i za kabriolet, protože měl uspořádání sedadel 2+2, jenže zadní místa byla vhodná spíše pro drobná zavazadla než pro cestující… Celkem jednoduché tvary fešáckého sporťáku měl na povel slavný Tom Tjaarda, Američan s kořeny v Nizozemí, který tenkrát u Pininfariny pracoval.

Fiat 124 Sport Spider pojal dva dospělé a dvě opravdu malé děti. Jako správný sporťák vyznával zadní pohon, karoserie se vyráběly u Pininfariny

Sériová výroba Sport Spideru začala v srpnu 1966, ale veřejnosti se poprvé ukázal až v listopadu, kde jinde než doma v Turíně? Zpočátku byl poháněn kapalinou chlazeným řadovým čtyřválcem objemu 1438 cm³. Agregát z pera bývalého konstruktéra Ferrari Aurelia Lamprediho dával 66 kW (90 k) v 6500 otáčkách a v hliníkové hlavě měl dvojici vačkových hřídelů a rozvody poháněné pryžovým ozubeným řemenem. O dodávku paliva a jeho směs se vzduchem se staral karburátor Weber. Nejvyšší hodnota točivého momentu byla k dispozici v 3600 min^-1, manuální převodovky zpočátku čtyřstupňové, později se objevily na přání i pětistupňové.

S kratším rozvorem

Rozvor konstruktéři oproti sedanům zkrátili o 140 mm na pouhých 2280 mm, podvozek ale jinak zůstal prakticky shodný. Přední kola byla zavěšena nezávisle na trojúhelníkových ramenech nestejné délky, zadní tuhou nápravu doplňovala dvojice podélných vzpěr a panhardská tyč. Odpružení zajišťovaly vinuté pružiny a teleskopické tlumiče, nechyběly ani příčné zkrutné stabilizátory. Kotoučové brzdy bychom našli na všech kolech.

Tom Tjaarda, který byl hlavním návrhářem otevřené stočtyřiadvacítky, se za finální vzhled opravdu nemusel stydět

Sport Spider měl pochopitelně samonosnou karoserii kompaktních rozměrů, 3,97 m dlouhou, 1,61 m širokou a jen 1,25 m nízkou. Půvab vozu rozhodně nechyběl. Hodně zajímavý byl prolis, který se táhl od hlavních světel na dveře, kde se zvýšil a tvořil horní hranu zadních blatníků. Původní modely měly štíhlé chromované nárazníky a nízkou masku chladiče se čtyřmi svislými žebry. Ty doplnily tři dvojice u sebe umístěných vodorovných. Spidery jely až 175 km/h a z klidu na stovku akcelerovaly během 11,5 s. Natažení nebo naopak stažení střechy zvládl jeden člověk sám, při troše zručnosti a praxe za necelou minutu.

Šestnáctistovky a osmnáctistovky

Druhá série měla premiéru v červenci 1970. Od té první se lišila hlavně novou přední mřížkou z „včelích pláství“ a motorem. U něj byl objem zvýšen na 1608 cm³, tím pádem se zvedl i výkon, který dosahoval 81 kW (110 k). Spidery první řady nebyly pomalé, ale za maximální rychlost 185 km/h se „dvojka“ už opravdu neměla za co stydět.

V roce 1970 přišly větší stylistické změny, poté se pod kapotu stěhovaly hlavně novější motory. Fiat se chlubil i verzí kupé

Pro rok 1973 se objevil motor 1592 cm³/79 kW, k dalšímu nárůstu objemu došlo ještě v téže sezóně, konkrétně na 1756 cm³ a 87 kW (118 koní), respektive 153 N.m. Na nejvyšší rychlosti se to ovšem nijak neprojevilo, 960 kg vážícím autům stále chybělo do magické dvoustovky 15 km/h. Existovala i slabší verze se 64 kW pro USA, už se vstřikováním.

Bez čísla 124

Výroba sportovních fiatů pokračovala i po roce 1979 díky značné poptávce u USA. Právě tehdy se objevil faceliftovaný Spider 2000 s interním kódem 124 CS, ale číslo z obchodního názvu ztratil. Dostal tvarově dost nepovedená koncová světla, poziční na bocích i pětimílové nárazníky měly už dřívější zámořské specifikace od poloviny 70. let.

Fiat 850 (1964-1972): Ottocentocinquanta má 50 let

Stále ještě karburátorový motor s objemem definitivně zvětšeným na 1995 cm³ dával kvůli přísným předpisům jen 61 kW (83 k). Instalací vstřikování Bosch L-Jetronic a katalyzátoru o rok později se výkon zvýšil na mnohem přijatelnějších 75, respektive 77 kW, tedy 102-105 koní podle trhu, na který byly vozy určeny, prodej v Evropě rozhodně neustal.

Fiat Spider 2000 v modernizované podobě z roku 1979

Americká pobočka Fiatu se postarala spolu se společností Legend Industries o bonbónek pro tamní klienty. Asi sedm stovek dvoulitrových spiderů dostalo turbodmychadlo a mělo tedy rázem 88 kW (120 koní). Jen třístupňový automat od General Motors se k charakteru auta vůbec nehodil, ale nezvolili si jej naštěstí všichni. Nabízel se třeba i v Japonsku.

Fiat Uno (1983-2013): Hranatý nezmar

Tato verze je samozřejmě extrémně vzácná zejména na starém kontinentu, ale vzhledem k tomu, že vznikala v letech 1981 a 1982, není problém, pokud samozřejmě objevíte zachovalý kousek, ji dovézt do Evropy a postavit na veteránské značky… Sběratelsky ceněná je dále výroční edice k půlstoletí Pininfariny v šampaňské zlaté. Té nechyběly kožené sedačky ani litá kola a během sezóny 1981 jí vznikla tisícovka. Více na: http://www.autorevue.cz/fiat-124-sport-spider-1966-1985-svihak-turinsky

Zdá se to být skoro neuvěřitelné, ale od prosince 1936, kdy Škoda opět zaujala post nejúspěšnější automobilové značky na území republiky, se ji nikomu nepodařilo předhonit. Je to tedy už osmdesát let.

Na zajímavý fakt automobilka upozornila v tiskové zprávě. V té době vystřídala na postu tuzemské jedničky značku Praga. Ta například v roce 1933 prodala za rok 2231 aut, zatímco Škoda o tisícovku méně. Před mladoboleslavskou značkou byla tehdy i Tatra. Obě značky se pak před Škodou na prvním místě prodejního žebříčku střídaly i v následujících dvou letech.

V roce 1936 Škoda prvně s prodejem přes tři tisíce aut těsně předstihla Tatru, Praga už naopak byla o tisíc kusů pozadu. V letech 1937 a 1938  Škoda už svůj náskok jen zvyšovala. V roce, kdy se uskutečnila známá mnichovská schůzka mocností, už se její roční bilance zastavila na více než pěti tisících. To znamenalo téměř 40% podíl, tedy ještě vyšší, než má dnes.

Celkový trh s novými osobními vozy v Československé republice se mezi lety 1933 a 1938 zvedl z necelých devíti tisíc vozů na téměř 13 000 automobilů.

Ve Wolfsburgu vzdávají hold Tatře 87. Zařadili ji mezi automobilové milníky

Kromě Škody, Tatry a Pragy v zemi působilo ještě několik dalších výrobců. Například Aero, Wikov nebo Jawa. Jejich význam se však postupem doby snižoval.

Za pozoruhodný vzestup značky s okřídleným šípem ve znaku ve 30. letech stál především nový vlastník automobilky, což byl plzeňský koncern Škoda. Součástí nového managementu byl také ředitel Karel Hrdlička, jehož potomci v automobilce pracují i nyní. V té době vznikly nové modely řad Popular, Rapid, Favorit a Suberb. Auta disponovala nezávislým zavěšením všech kol, motory se čtyřmi až šesti válci a tuhým páteřovým rámem podvozku.

Příklady vozů, které tuzemští výrobci před druhou světovou válkou nabízeli zákazníkům, si můžete prohlédnout v následující galerii:   

V době zhruba před padesáti až šedesáti lety bývala automobilka Moskvič největším výrobcem osobních aut v největší zemi světa.

Její slavné období ale trvalo jen krátce. Po rozpadu Sovětského svazu se začala potýkat s existenčními problémy, které neustála a před patnácti lety se její výrobní linky dimenzované na roční produkci statisíců aut úplně zastavily. Kvůli dluhům, které údajně dosáhly v přepočtu zhruba dvacet miliard korun, také vzápětí zbankrotovala.

Historie „Moskovskovo zavoda malolitražnych avtomobilej“ (MZMA) se začala psát v roce 1929. Na zelené louce na předměstí Moskvy tehdy vyrostla nová továrna. Zpočátku se v ní montovala osobní i malá nákladní auta značky Ford z dovážených dílů, poté produkovala automobily GAZ-A a GAZ AA.

Moskvič se vrací. Oživit ho chce francouzský Renault

Hlavní výrobní náplní pro čtyřicátá léta měl být typ KIM-10, jednoduchý vůz pro masy, na jehož designu se prý osobně podílel i stranický vůdce Stalin. Jenže, než se stačila rozběhnout sériová výroba, přišla druhá světová válka. Během ní se z továrny stala opravna vojenských vozidel.

Když válka skončila, začali dělníci montovat Moskvič 400. Jistě jen shodou okolností se auto jako jednovaječné dvojče podobalo německému typu Opel Kadett. Vůz navíc vznikal na linkách, které si Sovětský svaz v rámci válečných reparací přivezl z Německa z továrny Opelu. Nakonec se ho vyrobilo skoro čtvrt milionu kusů.

Opravdu významným vlastním typem se tak stal až Moskvič 402. První exempláře sjely z výrobní linky v dubnu roku 1956. Auto dostalo kompletně novou samonosnou karosérii s modernizovaným podvozkem i motorem. Na délku měřilo 405,5 centimetru, výška činila 156 centimetrů. Kufr pojmul 340 litrů. Vůz poháněl motor o objemu 1220 cm3 s výkonem 35 koní. Převodovka byla třístupňová a páka pro její ovládání se nacházela na volantu. Tento Moskvič dosahoval maximální rychlosti 105 kilometrů v hodině.

Od sezony 1957 bylo v nabídce i kombi Moskvič 423 Universal. Zajímavým typem ve výrobním programu se v té době stal Moskvič 410, což byla varianta sedanu 402, ovšem s výrazně zvýšeným podvozkem (o 12,5 centimetru) a pohonem obou náprav. Ani při plném zatížení neklesla světlá výška pod 220 milimetrů. Využívat ho měli lesníci, zeměměřiči, těžaři, či geologové.

Trabant znovu na scéně. Stojí tohle retro za úvahu?  

V dalším roce se začal montovat typ 407, což byla modernizovaná verze „čtyřistadvojky“ Pod kapotou byl silnější motor (45 koní), postupně byl spojen i se čtyřstupňovou převodovkou. Tento vůz, který byl k mání také dvoubarevně lakovanou karosérií, se dovážel rovněž do tehdejšího Československa.

V roce 1960 se v moskevské továrně vyrobilo téměř 65 000 aut za rok a výroba měla nadále stoupat.

Už v roce 1961 začal Moskvič připravovat nový typ 408 s moderní karosérií. Nakonec ale sériová výroba začala až v roce 1965. Moskvič 408 měřil na délku 409 centimetrů, přední kola byla nezávisle zavěšena na lichoběžníkových polonápravách, pohon směřoval na zadní tuhou nápravu.

Výkon motoru o objemu 1358 cm3 se zvýšil už na 50 koní. Díky tomu maximální rychlost vzrostla na 120 kilometrů v hodině. Od léta 1966 nabídku doplnilo kombi 426.

18. května 1967 vyrobili v MZMA milióntého Moskviče. Na podzim se představil nový typ 412. Novinky byly hlavně pod kapotou, kam se montovala „patnáctistovka“ s výkonem 75 koní. Řadící páka čtyřstupňové převodovky se konečně ocitla na podlaze.

Škoda Felicia letos slaví 20 let, připomeňme legendární reklamu

Podle rozhodnutí sovětských orgánů se měla továrna dále rozrůstat. Proto se díky investici na přelomu šedesátých a sedmdesátých let připravily výrobní kapacity na roční produkci až 200 000 vozů. Problém byl ale v tom, že továrna nebyla schopna připravit nové modernější typy, a tak se Moskvič 1500 s modernizovanou karosérií představil až v roce 1976. Auto se nabízelo s dvěma typy motorů (OHV 1,36 a OHC 1,5l), karosérie se prodloužila na 425 centimetrů a jednou z hlavních novinek byla montáž kotoučových brzd na přední nápravu.

To byla ale téměř poslední inovace na dlouhých jedenáct let. Teprve v roce 1987 začal z výrobního pásu sjíždět zcela nové typ Moskvič 2141, nazývaný také Aleko. Měl pětidveřovou pohlednou karosérii, pohon předních kol a motor 1,6 litru převzatý z modelu VAZ 2106. Zadní tuhou nápravu s listovými pery vystřídala vlečená ramena odpružená vinutými pružinami. Vpředu byly kotoučové brzdy, vzadu bubnové.

Kultovní ŠKODA 1000 MBX slaví padesátiny

Vůz dlouhý 435 centimetrů nabízel díky rozvoru 258 centimetru slušný vnitřní prostor a objemný kufr 470 litrů. Maximální rychlost dosáhla už 155 kilometrů v hodině. I tento Moskvič se dovážel do ČSSR. Ještě v roce 1990 se jich v síti Mototechny prodaly čtyři tisícovky.

Na bázi Aleka pak vzniklo několik dalších kreací, včetně rádoby luxusního modelu Ivan Kalita či kupé Duet. To už ale byla pouze předsmrtná křeč, která nezabránila zastavení výroby a celkovému krachu.

Zásadní modely z historie značky si můžete prohlédnout v následující fotogalerii: 

Jméno Tudor vzniklo jako přezdívka dvoudveřového prototypu, který v roce 1946 objížděl Československo. Oficiálně se vůz jmenoval Škoda 1101. Automobilka pak ale jméno Tudor použila ještě jednou na designové studii z roku 2002

Škoda Tudor byla vlastně v tajnosti hotová už v roce 1944 a o definitivním designu a technice se rozhodlo už v roce 1945. Vývoj usnadnilo právě to, že se počítalo s použitím základní konstrukce Popularu. To bylo na svou dobu moderní a poměrně nadčasové auto.

Tzv. smíšená karoserie (plech byl připevněn k nosné dřevěné kostře) stála opět na páteřovém rámu a všechna čtyři kola byla zavěšena nezávisle. Vpředu pak třecí tlumiče Popularu nahradily moderní hydraulické pákové tlumiče, brzdy byly bubnové hydraulické a o přenos výkonu dozadu se místo pružných Hardyho spojek staral kloubový hřídel

Dodávka výkonu byla svěřena modernizovanému řadovému čtyřválcovému motoru 1,1 l s rozvodem OHV, který se objevil už v Popularu. Pohonná jednotka měla na svou dobu velmi slušný výkon 23,5 kW (32 k) v 4200 ot./min. Výkon se proti Popularu nezměnil, ale modernizovaný motor v Tudoru měl lepší průběh výkonové křivky a nižší spotřebu paliva.

Škoda 1101 vznikala v několika karosářských provedeních, bylo i kombi, sanitní vůz nebo dodávka. Technicky se jednalo o velkou modernizaci předválečného Popularu

Točivý moment motoru dosahoval na 64,7 Nm v 2400 ot./min. Ačkoli byl Tudor navrhován se čtyřstupňovou manuální převodovkou se synchronizací na třetím a čtvrtém stupni, první kusy měly ještě třístupňový manuál, který pocházel z předválečných skladových zásob.

Do budoucnosti modelu Škoda 1101 „Tudor“ ale ve velkém promluvila situace v poválečném československém průmyslu. Ačkoli se znárodňování obecně spojuje až s komunistickým převratem z února 1948, tak už v říjnu 1945 bylo vládou rozhodnuto o první velké vlně znárodňování klíčových firem a továren.

Mezi ně patřila i mladoboleslavská automobilka ASAP, která byla přejmenována na AZNP (Automobilové závody, národní podnik). Obchodní označení Škoda však zůstalo, neboť mladoboleslavská automobilka byla do strojírenského koncernu začleněna v roce 1925.

Vůz vznikal s velkým podílem ruční práce, například karoserie se vyráběla ohýbáním plechu na dřevěnou kostru. Tato technologie se používala spíše před válkou, ale stačilo to. Až nástupce Škoda 1200 měl pontonovou celokovovou karoserii

Z rozhodnutí vlády pak bylo do automobilky zařazeno několik samostatných karosáren a výrobců. V roce 1946 se tak přidává pod AZNP karosárna Petera a synové z Vrchlabí a v roce 1947 karosárna Jawa Ing. Janečka z Kvasin. Výrobní závody automobilky Škoda stojí v těchto městech dodnes.

Další směřování pak ovlivnilo klíčové rozhodnutí československého ministerstva průmyslu, podle kterého se automobilka AZNP určovala vlastně jediným monopolním výrobcem „osobních automobilů pro širší okruh obyvatelstva“. Ze Škody 1101 se tak stal jediný sériově vyráběný osobní automobil v tehdejším Československu. Pro luxusní a výhradně vládní vozy pak byla vybrána automobilka Tatra a model T87.Více na: http://www.autorevue.cz/skoda-1101/1102-tudor-1946—1952-auto-pro-sirsi-okruh-obyvatel

Budeme-li počítat i příbuzné typy a elegantní kupé Garde či Rapid, vyrobilo se slavných „stodvacítek“ přes dva miliony kusů, přičemž ve výrobě auto vydrželo téměř 14 let. Slušná čísla na vůz s koncepcí všeho vzadu. Proč se ale vlastně Škoda k takovému kroku uchýlila?

Škoda 120 LS v Kanadě: čím se lišila od verzí prodávaných u nás?

Nástupce modelů 1000 MB a řady 100/110 se rodil v bolestech a do výroby se nedostalo hned několik navrhovaných vozů. Mezi nimi například Škoda 720, která ve své době mohla konkurovat i německému BMW. Úspěšný nebyl ani projekt Škody 760, jež měla motor vpředu a disponovala také pohonem předních kol.

Vzhled obou vozů navrhl italský designér Giorgetto Giugiaro, který později navrhoval také pro značky Renault, Seat, Fiat či Alfa Romeo. Zajímavostí je, že v roce 1999 byl v Las Vegas vyhlášen designérem století. Na svém kontě však oficiálně nemá ani jeden vůz značky Škoda.

Stovky tisíc automobilů vyrobila mezi lety 1908 a 2012 automobilka Vrchlabí. Nejprve jako karosárna Petera, po znárodnění v roce 1946 pak s logem značky Škoda. Před čtyřmi roky ale produkce aut skončila a od té doby sjíždějí z výrobních linek pouze automatické převodovky DQ 200.

Posledními typy vozů, které odsud vyjely, byly Škoda Octavia Classic v obou karosářských verzích a MPV Roomster.

V předcházejících desetiletích se ale ve Vrchlabí vyráběly mnohé zajímavé typy automobilů.

Škoda Roomster (2006 – 2015) a další MPV automobilky Škoda

První auto v bývalé sedlárně a výrobně povozů a saní vyrobili v roce 1908. Kromě osobních karosérií se tu zhotovovaly také autobusy pro vídeňskou městskou dopravu. Tam také zamířil luxusní vůz RAF určený pro samotného císaře Františka Josefa I.

Ve dvacátých a třicátých letech vznikla v karosárně Petera řada pohledných vozů na podvozcích jak tuzemských výrobců Praga, Škoda, Tatra, Walter, ale i britských, italských či amerických značek.

Praga Golden s karosérií Petera

Druhá světová válka znamenala přeorientování se na produkci pancéřových vozů a komponentů pro letadla. Již v roce 1946 přišlo znárodnění a spojení s tehdejšími Automobilovými závody národní podnik (AZNP) Mladá Boleslav.

Nejprve zde chystali užitkové verze vozu 1101/1102, neboli „tudorů“. V roce 1948 byl do výrobního programu zařazen také roadster-kabriolet.

 Škoda 1101 roadster z roku 1948 měla motor o objemu 1,1 litru

Významnou roli ve výrobním programu závodu Vrchlabí již od padesátých let hrála auta, které se velmi často využívala jako sanitky. První Station Wagon (STW) vyjel z Vrchlabí již v roce 1951. Následovala Škoda 1202 a Škoda 1203. Legendární „dvanáctsettrojka“ se ve Vrchlabí dělala plných 14 let – od roku 1968 do roku 1982, kdy se produkce převedla do Trnavy.

Od té doby sloužilo Vrchlabí jako jakýsi exportní závod pro hlavní továrnu Škody v Mladé Boleslavi. Především do zahraničí odtud směřovaly nejvíce vybavené exempláře typové řady 105/120. V roce 1987 se právě zde vyrobily první kusy Škody Favorit v rámci takzvané ověřovací série.

Podobnou roli pak továrna převzala i po majetkovém vstupu Volkswagenu do Škodovky. Z výrobní linky sjížděly různé akční verze favoritů, formanů, později i felicí. Dokonce i zajímavý pick-up Felicia Fun měl ve svém „rodném listě“ zapsáno Vrchlabí.

V novém tisíciletí tu pak probíhala montáž octavií, včetně verze octavia classic a MPV Roomster.  Původně se tento zajímavě řešený vůz vyráběl v od roku 2006 v Kvasinách, aby se produkce v roce 2011 přesunula do Vrchlabí a v roce 2013 se vrátila do Kvasin. Tam pak byla loni bez náhrady ukončena.

Současná výroba převodovek

V roce 2012 se v nové hale začaly vyrábět dvouspojkové sedmistupňové převodovky DQ 200. Tuto výrobní náplň má Vrchlabí dodnes, přičemž produkce se soustavně navyšuje.

Nejdůležitější typy vyráběné během sedmdesátiletého soužití se značkou Škoda si můžete prohlédnout v následující fotogalerii:

Tatra 603, což byl, jak se nakonec ukázalo fakticky předposlední typ osobního automobilu v produkci nejstarší tuzemské automobilky Tatra, vznikala na počátku padesátých let vlastně ilegálně.

Kopřivnický výrobce nesměl tehdy podle vládního nařízení vyvíjet osobní auta, měl se plně soustředit na vojenské a nákladní vozy. Jenže, některým nadšencům to nedalo, a tak v konstrukční kanceláři Tatry na Smíchově, kde se jinak pracovalo především na tramvajích či trolejbusech, vznikaly první výkresy. Nakonec vývoj velkého osobního služebního auta dostal požehnání tehdejší „strany a vlády“ a v prosinci 1956 byla zahájena sériová výroba.

Ve skutečnosti, jak uvádí Jan Tuček ve své knize Auta východního bloku, byl tehdy narychlo smontován pouze jeden kus vozu, který obdržel darem komunistický prezident Antonín Zápotocký.

Do konce desetiletí by mohl z Tatry opět vyjet nový osobní vůz

O sériové výrobě se pak dalo mluvit až v následujícím roce. I tak ale brány výrobního závodu opustilo pouze 350 nových vozů Tatra 603. Teprve v roce 1960 překročila produkce tisícikusovou hranici.

Původní návrhy musely být přepracovány

Původní návrhy počítaly s ještě sportovnějším tvarem karosérie, než jaká se nakonec dostala do výroby, i tak je ale design vozu hodně ceněný. Zajímavým detailem je například dvoudílné zadní okno a trojice světlometů uprostřed přídě. Design se však v průběhu let u dalších verzí měnil. Z dnešního pohledu je nezvyklé, že vůz se dvěma řadami sedadel byl oficiálně uváděn jako šestimístný.

Šestsetrojka byla na svoji dobu pořádný kus auta. Na délku měřila 506,5 centimetru, také šířka 191 centimetrů (včetně zrcátek) rozhodně není malá.

 

K pohonu vozu sloužil osmiválcový motor 2,5 litru s výkonem 70 kW (95 koní). Maximální rychlost činila 160 kilometrů v hodině. Převodovka byla čtyřstupňová s řadící pákou na sloupku volantu. Samonosná karosérie se nacházela dvacet centimetrů nad úrovní terénu, všechna kola měla nezávislé zavěšení. V sériové výbavě bylo rovněž nezávislé benzinové topení.

Vzhledem k umístění motoru za zadní nápravou se zavazadlový prostor nacházel vpředu. Objem činil 370 litrů, dalších 120 litrů pro odložení věcí bylo k dispozici za zadními sedačkami.

Dobový technický nákres prozrazuje třeba i umístění rezervy

Na poměry tehdejší socialistické produkce byla Tatra 603 velmi luxusním vozem. Například si ji bylo možné objednat v dvoubarevném lakování, což vozu nadmíru slušelo. Platily se však za ni nemalé peníze. Například v roce 1959 stála v Mototechně 98 000 Kč, přičemž Volha GAZ 21 se dala i s rádiem koupit za 55 000 Kč a Škoda Octavia Super za 32 850 Kčs. V sedmdesátých letech se pak cenovka dostala téměř na úroveň 200 tisíc Kčs, za což bylo možné koupit tři exempláře Škody 110 LS.

Tatra 603 vydržela ve výrobě téměř dvacet let. Postupně se však modernizovala. Například v roce 1962 se na brněnském strojírenském veletrhu prezentovala druhá generace už se čtveřicí světlometů vpředu. Kromě bohatého chromování se přepracovala palubní deska, zvýšilo čelní sklo a zvětšil rozchod kol. Jízdní vlastnosti se zlepšily díky montáži příčného stabilizátoru. Výkon motoru se v roce 1964 dostal na 77 kW.

Třetí série se začala vyrábět v roce 1967. Vůz se pak ukazoval například s jinými nárazníky a dva páry předních světlometů se dostaly dále od sebe. Jedno z posledních zásadních vylepšení přišlo v roce 1970, kdy byly bubnové brzdy nahrazeny kotoučovými.

Výroba Tatry 603 skončila v roce 1975. Dohromady bylo vyrobeno přes 20 tisíc kusů. Nástupcem se stala Tatra 613.