Archiv pro den: 8.1.2017

Depozitář Muzea socialistických vozů ve Velkých Hamrech

 – Depozitář Muzea socialistických vozů

Petrolhead na cestách - Depozitář Muzea socialistických vozů

Při pohledu na areál bývalé textilky Seba Svárov v obci Velké Hamry-Svárov byste asi nehádali, že právě tady se rozkládá vpravdě unikátní sbírka vozů východního bloku. Prostorná hala slouží jako depozitář Muzea socialistických vozů v Kozovazech, její obsazení je navíc dynamické, což znamená, že za několik týdnů či měsíců zde uvidíte úplně jiné kousky.

Jak mi hned na začátku zdůraznil velice milý a ochotný průvodce, který o každém vystaveném voze znal nějakou zajímavost, přes sedmdesát procent automobilů je pojízdných a z velké části patří přímo majitelům objektu. Jednotlivé vozy můžete navíc často vidět na natáčení dobových filmů či seriálů, k čemuž se samozřejmě postupně dostaneme.

Začátek velké expozice patří, snad kromě černé Tatry 603 a Volhy 24 Kombi v barvách VB, vozům značkyŠkoda. Vedle vínové 1201 STW postává 1202 STW v barvách Veřejné bezpečnosti a nádherný červený kabriolet Felicia, vy už ale veškerou svou pozornost upíráte na velice vzácné kupé 1000 MBX. To bylo, naštěstí, ve zcela původním stavu, jen škoda, že nejde vidět unikátní bezrámová konstrukce bočních oken. Hned naproti, v řadě několika „eMBéček“, najdeme také jeden zajímavý kousek. Modré limuzíně s pravostranným řízením se říká Slaneček, protože je jedním z vozů, co se při vývozu do Pákistánu podařilo vyklopit do moře. A tím, že jde o exportní vozidlo, má mnoho prvků výbavy, kterou byste na tuzemských exemplářích hledali marně. Samozřejmě se nezapomnělo ani na sportovní choutky mladoboleslavských, a tak kousek od sytě žluté 110 R Coupé tiše odpočívají Garde i Rapid. Druhý jmenovaný byl bohužel zasažen rukou méně zdatného úpravce. Smutek z amatérismu hravě přebije otevřené provedení Rapidu, vyrobené britskou firmou LDD. Těch už také na světě mnoho nebude. Když byla zmíněna dvojka Garde a Rapid, nejde zapomenout ani na řadu s kódovým označením 742. Ještě před ní se nicméně do světa podívala „stovka“ alias výrazně zmodernizovaná 1000/1100 MB, v depozitáři zastoupená například kouskem v barvách Autoškoly, jež se objevil například v seriálu Vyprávěj. Nejzajímavějším exponátem řady 742 je pro změnu 120 L, vlastněná exprezidentem Václavem Klausem, který jí majitelům depozitáře věnoval při návštěvě kraje v roce 2011. Poslední evolucí silničních Škodovek, zastoupených ve Velkých Hamrech, je slonovinový Favorit v bezvadném stavu. Slavnou československou závodní historii alespoň krátce připomene monopost z Metalxeu a 110 R Coupé ve „válečném zbarvení“.

To už je ale na řadě Sovětský svaz se svou armádou z továren AvtoVAZu. Jasně nejpopulárnějším autem, s legendární lodičkou ve znaku, byl Žigulík. Vedle sebe zde najdete jeho čtyři evoluce – sedan 2101, kombi 2102, zmodernizovaný sedan 2103 a jednu z posledních specifikací 2107. Jejich nástupcem, ačkoliv vzhledem k výrobě některých verzí Žigulíku ještě dlouho po roce 2010 říkat nástupce, se stala Lada 2108 alias Samara. Automobilku Moskvič zastupují tři generace modelů – 408, 2140 a licenční Aleko, které však bylo jen labutí písní slavného výrobce. Ukrajinská Tavrija je zajímavá především pouze třemi maticemi na uchycení kola, zároveň jich v našich končinách mnoho není. Z SSSR se na chvíli přesuneme do Rumunska za Dacii 1300 a Oltcitem 11r, respektive Polska za maličkým Polskim Fiatem 126p.

Německá demokratická republika se proslavila především výrobou Trabantů z duroplastu, což připomíná první typ P50 (na jehož karosérii ještě není takové procento kdysi revolučního materiálu) a následná řada 601 včetně pečlivě zrenovovaného sedanu De Luxe. Zajímavé je porovnání dvou- a čtyřtaktního Wartburgu – zatímco 353W pochází ze začátku výroby, zelené kombi s třináctistovkou vzniklo až k jejímu konci. Sekci osobních automobilů uzavírá přehlídka vozů ve veřejných službách – od 2101 ještě v modrý barvách Veřejné bezpečnosti se přes „užovku“ a další Ladu, tentokrát ve žlutých barvách Veřejné bezpečnosti, dostaneme až k 2104 v barvách Policie ČR. Nejnovějším přírůstkem ve sbírce je sanitní Favorit VanPlusz opatovických elektráren, na jehož tachometru svítí jen něco kolem 2000 najetých kilometrů! Odklon od vozidel východního bloku představují například Fiaty 600 D a 127, Fordy Granada a Fiesta nebo Volkswagen Scirocco.

Raději se však rychle vraťme k socialistickým modelům, tentokrát v sekci věnované terénním a především užitkovým automobilům. V ní nemůže chybět Avia A30 jako valník i vozidlo Sboru dobrovolných hasičů. Do produkce NDR spadá pečlivě zrenovovaný valníček Framo V901/2 i světle modrý Barkas B1000, konkurující třeba domácí 1203. Ty jsou v depozitáři hned čtyři – logo Škody nese béžová sanita a hnědobílá obytná konverze, která se objevila v seriálu Vyprávěj, z Trnavy pochází „pohřebák“ a Spoje. Obrovským dojmem působní vedle řady 1203 valník Žuk A13 z produkce polského FSC.

Tím jsme téměř vyčerpali nabídku užitkových modelů a můžeme se přesunout k terénním automobilům na opačné straně. Tam sice najdeme ARO 240 a vojenské modely GAZ 69, respektive Škoda 1101 VO, veškerou pozornost si pro sebe nicméně získá nenápadný červený vůz s bílou střechou. Zasvěcení jistě vědí, ti méně budou hádat třeba nějakou verzi Land Roveru Defender. S britským modelem má tento společné jen pravostranné řízení, jinak se jedná o jediný sériově vyráběný novozélandský automobil. Že se nehodí do expozice socialistických vozů? Když má v útrobách mladoboleslavskou techniku, jistě mu výrobu mimo východní blok odpustíte. A kdo hádal, že jde o Škodu Trekka, hádal správně! Ve své domovině jich vyrobili jen něco kolem dvou tisíc, v Česku a na Slovensku má jít o jeden ze dvou kusů.

Úplný závěr expozice nicméně patří prototypům. Žlutá dodávka sice na první pohled připomíná Škody řady 742, z nichž také vychází, byla však vyrobena v Bratislavě a jedná se o prototyp Furgonet. Ty vznikly během první poloviny 80. let jen čtyři, každý s jiným designem, přičemž tento konkrétní žlutý po renovaci patří Pavlu Kalinovi (stejně jako již zmíněná Trekka, Rapid LDD a mnohá další auta). Druhým unikátním prototypem je Škoda 765 Kombi. Ta vznikla dokonce jen v jednom jediném kuse ve Vrchlabí, přičemž se jedná o součást řady 760, vyvíjené ve spolupráci s NDR. Oproti standardnímu kombíku s označením 764 má 765 prodloužený rozvor a i v tomto případě muselo dojít k nákladné a dlouhé renovaci. Bílý model byl po ukončení vývoje v AZNP Škoda prodán soukromé osobě, přičemž v tomto období na něm bylo provedeno mnoho neoriginálních úprav, aby nakonec skončil ve stodole, kde dlouhá léta chátral. Naštěstí vůz neskončil ve sběrných surovinách, ale v rukou osoby, která jej nechala nákladně a pečlivě zrenovovat.

Pokud se tedy pohybujete na tanvaldsku, určitě nezapomeňte navštívit Velké Hamry a tamní depozitář Muzea socialistických vozů. Připomenete si slavná auta naší historie a podíváte se na několik unikátních modelů včetně polozapomenutých prototypů.

Od Spartaku 440 až po Škodu Octavii

Typem Škoda 440 se mladoboleslavská automobilka rozloučila s klasickou koncepcí s pohonem zadních kol. Při modernizaci v roce 1959 se z něj stala Octavia.

Padesátá léta minulého století nepatří v historii naší země k nejšťastnějším, na automobilové novinky největšího výrobce AZNP Mladá Boleslav byla ale poměrně bohatá. Po “tudoru” (typy 1101 a 1102) a “sedanu” (typy 1200 a 1201) začala v roce 1954 vyrábět zcela nový dvoudveřový model Škoda 440. Jeho označení vycházelo tradičně z počtu válců (4) a výkonu v koňských silách (40).

Prototyp (foto) nové škodovky vyjel z bran mladoboleslavské automobilky už v prosinci 1953 (snad na oslavu 69. narozenin prezidenta Antonína Zápotockého) s označením “Spartak” na kapotě. Konstrukčně vycházel z obou předcházejících typů 1102 a 1201 (Škodovka tradičně využívala u nových typů kolem 80% dílů ze starších konstrukcí). K pohonu zadních kol byl použit řadový čtyřválec pocházející ještě z předválečného typu Popular. Zcela nová karoserie prototypu se v detailech lišila od sériového provedení. Víko zavazadlového prostoru například sahalo až k nárazníku, což sice usnadňovalo ukládání zavazadel, ale snižovalo tuhost zadní části karoserie. Prototyp měl také odlišné světlomety a koncové svítilny.

Prototyp Škody 440 se v detailech lišil od sériového provedení. Víko kufru sahalo například až k nárazníku, odlišné byly také světlomety a koncové svítilny.

Sen splněný za 27 450 Kč

První kus nulté série, s mírně přepracovanou karoserií proti prototypu, se představil veřejnosti na prvního máje 1954, sériová výroba se ale naplno rozběhla až v druhé polovině roku 1955. Původní název Spartak továrna opustila, snad kvůli možné záměně s chráněným názvem nizozemských motocyklů Sparta. Lidé si ale na tento název zvykli a typu 440 dál říkali Spartak. Jeho cena byla stanovena na 27 450 Kč, což se dnes zdá jako směšně nízká částka. Musíme si však uvědomit, že Češi a Slováci přišli při měnové reformě v červnu 1953 o téměř všechny úspory a průměrná mzda se tehdy pohybovala kolem 1 200 Kč měsíčně. Navíc byl k jeho koupi zapotřebí poukaz (na volném trhu s čekací dobou 2 roky stál vůz 38 000 Kč). Pro ty, kteří na něj neměli, bylo útěchou tvrzení oficiálních míst, že se jedná jen o mezityp skutečně lidového vozu, který se začne vyrábět později.

Sériová Škoda 440 (foto) dostala zážehový, kapalinou chlazený čtyřválec s rozvodem OHV, objemem 1089 cm3 (Ø 68 x 75 mm) a maximálním výkonem 29,4 kW (40 k) při 4200 min-1. Byl to vlastně motor z Tudora, měl ale nový hliníkový blok, sací potrubí a spádový karburátor Jikov 32 SOP s akcelerační pumpičkou a mechanicky ovládaným sytičem. Palivová nádrž byla umístěna v pravém zadním blatníku (byla vidět po otevření víka zavazadlového prostoru) a dodávku paliva do motoru zajišťovalo mechanické čerpadlo. Jednokotoučová suchá spojka se ovládala mechanicky. Převodovka se šikmými zuby měla synchronizaci horních dvou a od roku 1956 tří převodových stupňů. Řadicí páka byla u standardního provedení na podlaze, exportní provedení ji mělo pod volantem.

Škoda 440 měla pontonovou dvoudveřovou karoserii s mírně zaobleným předním a zadním oknem.

Podvozek opět vycházel z předešlých typů, měl tedy nosnou centrální bezešvou ocelovou trubku s rozvidlením vpředu pro motor a převodovku. Trubkou procházel spojovací hřídel, přenášející výkon motoru do rozvodovky. Výkyvné polonápravy měly odpružení příčnými půleliptickými listovými pery. “Spartak” jezdil rychlostí až 110 km/h při spotřebě kolem 7,7 l/100 km.

Škoda 440 (interně označovaná jako typ 970) dostala hezkou a vcelku účelnou dvoudveřovou čtyřmístnou karoserii s rozměry 4065 x 1600 x 1430 mm, rozvorem 2400 mm a pohotovostní hmotností 950 kg. Kabina vozu měla mírně zaoblené přední a zadní okno (obě byla tvarově stejná) a výklopná okénka ve dveřích. Vpředu měl vůz oválný otvor vstupu chladicího vzduchu s vodorovnou lištou, uprostřed ozdobenou znakem Škodovky. Nad ním byla umístěna dvojice menších otvorů se svislým mřížkováním. Pod chromovanými rámečky světlometů byly umístěny kruhové směrové blikače. Jednoduché chromované nárazníky měly vpředu i vzadu svislé sloupky.

Interiér Škody 440 byl jednoduchý, s plechovou přístrojovou deskou vybavenou třemi kruhovými přístroji (větší rychloměr uprostřed a menší palivoměr a teploměr chladicí kapaliny po stranách) v malé kapličce před volantem o průměru 420 mm. Přední posuvná sedadla měla sklopná opěradla s nastavitelným sklonem, vzadu byla průběžná lavice.

Škoda 440 nebyla určena ke sportovnímu využití, přesto se už v roce 1955 zúčastnila soutěže Liége – Řím – Liége, kde posádka Fousek – Čížkovský skončila na pěkném 10. místě. V lednu 1956 jely tři tovární vozy Rallye Monte Carlo. Škodovky nedosáhly žádného výrazného úspěchu, zanechaly však příznivý dojem.

Silnější bratr

V roce 1957 se do “spartaků” začal alternativně montovat větší motor s objemem 1221 cm3 (Ø 72 x 75 mm), pocházející ze “sedanu” (typ 1201) a vozy s tímto motorem dostaly označení Škoda 445 (interně typ 983). Motor měl výkon 33,1 kW (45 k) při 4200 min-1 a maximální rychlost vzrostla na 115 km/h při nepatrně vyšší průměrné spotřebě kolem 8 litrů na 100 km. Zvenku se Škody 445 se silnějším motorem lišily jen vodorovným členěním dvou malých otvorů na přídi a označením na bocích. Vozy Škoda 440 a 445 se vyráběly souběžně s typem Š 1200/1201, takže je bylo možné vidět ve výrobních halách společně. Pohled do haly, kde se svařovaly karoserie nám prozrazuje, na jaké úrovni bylo tehdejší vybavení továrny. Do roku 1959, kdy byla nahrazena typem Octavia, se Škoda 440 vyrobila v počtu 75 417 kusů a typ Škoda 445 v počtu 9 375 kusů. O kabrioletu Škoda 450 a jeho následníku Škoda Felicia si povíme v samostatném článku.

Nové jméno a přední náprava

V roce 1959 se technici v Mladé Boleslavi pustili do zevrubné modernizace typové řady Š 440/445. Důkladně překonstruovali přední nápravu na lichoběžníkovou s příčným zkrutným stabilizátorem a místo příčného listového pera použili vinuté pružiny s teleskopickými tlumiči umístěnými v jejich ose. Zadní náprava dostala listové pero s progresivním účinkem (dva svazky pružicích listů).

Takto upravené vozy vyjížděly z továrny pod novým názvem. Ze Škody 440 se stala Octavia (foto) a typ Š 445 se silnějším motorem dostal jméno Octavia Super. Jméno Octavia mělo vyjadřovat osmou konstrukci řady, začínající předválečným Popularem 995. Na karoserii se změnila maska chladiče, která nyní měla jen jeden oválný otvor se svislými mřížkami a vodorovnou lištou se znakem uprostřed. Nad bočními lištami předních blatníků a vzadu se objevily stylizované nápisy Octavia. Změnami prošel i interiér se zcela přepracovanou přístrojovou deskou s řadicí pákou na sloupku řízení.

V roce 1959 došlo k modernizaci typové řady Š 440/445 a změně názvu na Octavia a Octavia Super. Zvenku se změnila jen přední maska a nápisy na bocích a vzadu.

Ještě v roce 1959 byla nabídka obohacena o model Octavia Touring Sport (typ 995) s dvoukarburátorovým motorem 1,1 litru a výkonem 36,8 kW (50 k), tedy stejným motorem, jaký se montoval do Felicií. Zvenku se Touring Sport odlišoval výraznější mřížkou masky chladiče (rovněž z Felicie) bez vodorovné lišty. Interiér se lišil jen dělenými předními sedadly.

Tovární Octavie Super s motory o výkonu 44,2 kW (60 k) se v roce 1960 zúčastnily Rallye Monte Carlo, kde o rok později slavili finští jezdci na stejných vozech vítězství ve třídě a šesté místo v celkové klasifikaci. V ročníku 1962 opět vyhráli třídu do 1300 cm3 Finové s vozy Octavia TS 1200. V témže roce se škodovky zúčastnily obtížné, téměř 10 tisíc km dlouhé soutěže Tour d’Europe, kde skončil tovární tým Škoda na druhém místě.

Kombi a křidélka

Velkou novinkou roku 1961 se stala Octavia Combi (foto, typ 993C) se třemi bočními okny po každé straně a třetími, vodorovně dělenými zadními dveřmi (horní část se vyklápěla nahoru a dolní směrem dolů). Z nových stylistických prvků byla nejdůležitější hlouběji zapuštěná mřížka masky chladiče a šroubovaná křidélka na zadních blatnících, ve kterých byla umístěna větší sdružená zadní světla. Vyšší užitečná hmotnost vozu si vynutila zesílení zadního příčného listového pera.

Octavia Combi se představila v roce 1961. Měla tři boční okna po každé straně, vodorovně dělené zadní dveře a křidélka na zadních blatnících.

Všechny uvedené změny na karoserii převzaly i dvoudveřové modely Octavie. Zmizel také nevzhledný uzávěr hrdla palivové nádrže na pravém zadním blatníku a byl nahrazen plechovým odklápěcím krytem, ovládaným z vnitřku vozu. Náhradní kolo se přemístilo z prostoru za opěradlem zadního sedadla pod podlahu zavazadlového prostoru s možností vyjímání zvenku.

V roce 1961 také došlo k mírnému zvýšení výkonu motorů. Zvýšením stupně komprese a dalšími úpravami měl nyní menší motor pro Octavii 30,9 kW (42 k) při 4500 min-1 a větší motor pro Octavii Super 34,6 kW (47 k) při stejných otáčkách (tento motor měla rovněž Octavia Combi). Leden 1962 přinesl další obohacení nabídky o typ Octavia 1200 Touring Sport (typ 999) s dvoukarburátorovou verzí motoru o objemu 1221 cm3. Jeho výkon stoupl na 40,4 kW (55 k) při 5500 min-1 a stal se nejvýkonnějším z celé řady. Maximální rychlost vozů osazených tímto motorem se vyšplhala na 130 až 135 km/h. Pro sportovní účely byly motory s karburátory Weber vyladěny až na 95 koní.

Poslední vyráběné octavie dostaly dělená přední sedadla, řadicí páka se přestěhovala na podlahu a přední maska se změnila z oválné na méně hezkou ve tvaru lichoběžníku s vodorovnými lištami mřížky. Výroba tudorů řady Octavia skončila v roce 1964, kdy byla nahrazena typem Škoda 1000 MB s motorem vzadu a pohonem zadních kol. Octavia Combi zůstala ve výrobě v pobočném závodě v Kvasinách až do roku 1971. Prošla přitom několika menšími úpravami. V roce 1965 dostala například černý volant a černé plastové doplňky v interiéru a na podzim 1969 byla zadní světla v křidélkách nahrazena vodorovnými zadními světly z typu Š 100/110 (foto).

Od roku 1969 se Octavia Combi dodávala s vodorovnými zadními světly z typu Š 100/110.

Typovou řadou 440/Octavia/Felicia skončila pro Škodovku éra vozů s klasickým pohonem. Byla nahrazena nejdříve modely s uspořádáním “vše vzadu” a potom až do současnosti koncepcí “vše vpředu.” V souhrnu bylo vyrobeno přes 450 tisíc vozů s pevnou střechou a přes 16 tisíc otevřených typů 450 a Felicia.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Pozvánka na schůzi klubu

Další schůze klubu bude vyječně v termínu 11.1.2016 opět od 18,00 hod opět v hotelu JIRMÁSEK na spodním náměstí v Humpolci .Na této schůzi  budeme  hlavně dolaďovat připravovaný již 18. ročník Memoriálu Františka Jokla, který by se l uskutečni  29.7.2017 tentokrát již v Humpolci na náměstí před Fabrika hotelem.

V uvedeném termínu je již zajištěno ukončení akce v rekreačním zařízení  U elektrárny u  Standy Pihávka, jako každoročně s příjezdem po 17 hod.  K poslechu a k tanci bude hrát kapela Samorost.  Žádám všechny kdo budou mít zájem  se účastnit jako pořadatelé ,ale i ostatní o návrhy trasy,úkolů, atd.  Děkuji