Škoda 130 RS s koncepcí „vše vzadu“ přivážela mladoboleslavské automobilce na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vavříny ze světových soutěží i evropských okruhů, konkrétně kategorie třináctistovek. V roce 1977 se ovšem začaly rodit plány na modernizaci. Hlavní slovo měl nejdříve pražský Ústav pro výzkum motorových vozidel (ÚVMV). Zde se pustili do vývoje karoserie aerodynamicky optimalizovaného nástupce typu 735, jak byla dnes legendární stotřicítka interně označena. Nešlo vlastně jen o závodní speciál, ale také pojízdnou laboratoř…

Nejdříve se však zrodil model v měřítku 1:5, který se ofukoval ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu (VZLÚ) v Letňanech, jiná možnost tehdy neexistovala, aerodynamický tunel byl pouze zde. Výsledky, pochopitelně s postupným i nezbytnými úpravami byly více než dobré, proto následoval reálný funkční vzorek. Ten už vznikal v mladoboleslavských prototypových dílnách, kam byla předána dokumentace. Svůj podíl na pracích měl i pobočný závod tehdejších AZNP, jak se Škodovka oficiálně nazývala (Automobilové závody, národní podnik).

Stotřicítkový základ

Typ 739 využíval skeletu předchůdce, ovšem pouze jeho střední části včetně střešní výztuhy, což je jasně patrné na první pohled. Zbytek karoserie byl přepracován dle původního návrhu. Oblá plochá příď se celá vyklápěla směrem dopředu, hlavní světlomety nebyly nejdříve zakryty, pak dostaly „bubliny“ z organického skla. Přídavné se nacházely v ve spoileru pod sdruženými směrovkami. A obrysovými reflektory.

Chladič darovaly sériové vozy 105/120. Za bočními okénky se objevily nové otvory přivádějící čerstvý vzduch do motorového prostoru, štěrbiny bychom našli také v předním nárazníku, tři řady v kapotě a další v hranatém víku motorového prostoru, tam se tím pádem nedostávala voda. Kompletně jiná byla rovněž celá vyšší záď, kde našla místo koncová světla z tehdy ještě novotou vonící řady 742. Kupé bylo 4,1 m dlouhé, 1,62 m široké a 1,23 m vysoké, či spíše nízké.

S novou hlavou

Pohonné ústrojí se oproti 130 RS měnilo jen v detailech. O pohon se nadále staral kapalinou chlazený zážehový nepřeplňovaný řadový čtyřválec o objemu 1289 cm³ (parametry 75,5 x 72 mm), který byl spojen se čtyřstupňovou přímo řazenou převodovkou. Výfuk daroval závodní předchůdce, včetně příčně umístěného tlumiče se ukrýval v zadním integrovaném nárazníku.

Zastaralý rozvod tyčkový rozvod OHV byl brán už tehdy jako slabina, i když ve škodovkách vydržel poté drahně let. Dva ventily na válec ještě nikoliv. O správný poměr benzinu se vzduchem se starala dvojice karburátorů Weber. Klikový hřídel spočíval ve třech ložiskách, pouze blok dostal vyztužené spodní víko spojené šrouby se skříní a jejich ložisek. Hlavu válců s obdélníkovými sacími a výfukovými kanály vystřídala nová s kruhovými. Na úpravách agregátu pracovali společně motoráři z ÚVMV a ČVUT, využívali dokonce výpočetní techniku. Největší výkon se pohyboval na hranici 100 koní, tedy 74 kW při 6500 otáčkách.

Změněná aerodynamika (snížený odpor vzduchu) měla pozitivní vliv na spotřebu paliva ve vyšších rychlostech. Ta byla důležitá i u závodního vozu, nezapomínejme, že kupříkladu v tehdejším mistrovství Evropy cestovních aut se jezdily vytrvalostní podniky v drtivé většině na 500 km, případně 3,5, respektive 4 hodiny a piloti se střídali. To znamená méně zastávek v boxech… Ve 150 km/h se snížila konzumace pohonných hmot o celých 5 l/100 km, přičemž se ve skutečnosti porovnávalo přímo se 130 RS. Výsledná desetilitrová hodnota byla vzhledem k určení vozu minimální…

Modernizované šasi a brzdy

Podvozek s rozvorem 2,4 m měl překonstruované zadní zavěšení s trojúhelníkovými rameny a zapracovalo se i na vylepšení brzdového systému s vnitřně chlazenými předními kotouči. Přední čtyřpístkové třmeny byly vyvinuty v jabloneckých Autobrzdách vzadu se testovaly kotouče o různém průměru. Do předních rozšířených blatníků, konkrétně těsně před jediný pár dveří ústily větrací otvory.

Novinkou byly též pružiny s progresivní charakteristikou. Nádrž našla svoje místo až za přední nápravou, před ní bychom v takřka svislé poloze našli rezervní kolo s pneumatikou. Prioritou bylo zvýšení bezpečnosti, ale zároveň se v případném závodním nasazení nezměnilo během ostrých jízdních kilometrů zatížení a vlastně i rozložení hmotnosti, když palivo ubývalo. Tankovalo se z pravé strany, kde byl před čelním sklem umístěn nalévací otvor s hrdlem.

Kola od sebe dělilo 1420, respektive 1370 mm. V závislosti na zvolených převodech zrychlilo přesně 827,5 kg lehké auto z 0 na 100 km/h za 9,25 s, kilometr s pevným startem mu trval 30,7 sekundy a jelo až 191 km/h.

Ze zelené závoďák

Prototyp byl původně zelený, nakonec jej však přelakovali do závodních barev: bílé s modrými a červenými pruhy, také kapota je modrá. V této podobě se objevil i v roce 1981 v depu brněnského okruhu při tamní Velké ceně, součásti mistrovství Evropy cestovních vozů. Vzhledem k tomu, že FIA zrušila dosavadní členění skupin a zavedla A (sériovější) a B (speciály), vývoj 739 byl ukončen. Naděje, že by mohl startovat byť bez nároku na body, se rozplynula jako pára nad hrncem. S výrobou se přitom víceméně počítalo… Sériové vozy měly mít výklopné světlomety, paprsky hlavních reflektorů se totiž v plexisklech nepříjemně zrcadlily a světla se ještě navíc špatně seřizovala.

Jediný postavený exemplář dodnes uchovává tovární muzeum v Mladé Boleslavi, jeho definitivní vzhled i se startovním číslem 6 zůstal zachován. Mezinárodní homologace Škody 130 RS, která měla vypršet na konci sezóny 1981, byla o dva roky prodloužena a na domácích soutěžích tyto vozy startovaly ještě ve čtyřiaosmdesátém. Skupina A-2 už však patřila minulosti… Po mezidobí se stodvacítkami dostal přednost sedan 130 LR skupiny B.

Foto: Škoda Auto, Zdeněk Patera, Jiří Foltýn