Když se lidí budete ptát na nejznámější americké auto, asi si to s vojenským Jeepem či Hummerem rozdá právě Mustang, ten „American dream“ ze 60. let. Válka byla zapomenutá, hypotéky laciné, kola nekazila zuby, marlborky plíce a po hamburgerech se netloustlo. A zatímco z úspěšných otců rodiny se stávali řidiči full-size sedanů s vidlicovým osmiválcem, pro jejich manželky vzal Ford něco stylovějšího.

V roce 1964 se zrodil Ford Mustang, stylové auto nové kategorie Pony Car s technikou kompaktního sedanu Ford Falcon. Za pouhých osmnáct měsíců dokázal tým vedený L. Lacoccou a D. N. Freyem představit výsledek své práce, která byla limitována čtyřmístným provedením, řazením na podlaze, váhou pod 2500 liber (1100 kg), délkou pod 180 palců (cca 4,5 metru) a cenou do 2500 dolarů. Vpředu a vzadu mělo vypadat trochu jako Ferrari, na bocích měl mít otvory na chlazení zadních brzd a na masce nějaký typický znak, něco jako trojzubec u Maserati. Že se jim vše podařilo, to potvrzují prodejní čísla. Nadšené ženušky vybíraly mezi kabrioletem a hardtopem, o rok později se pak objevilo kupé Fastback. Drastičtější změnou prošla první generace až v roce 1971, kdy se zvětšila do všech směrů a pod kapotu se stěhovaly silnější motory. To už byla ale labutí píseň původního Stangu, protože v roce 1974 se objevila druhá a dost skromná generace poznamenaná ropnou krizí. Historii Mustangu bychom se tady mohli věnovat ještě dlouho, takže co si raději smlsnout na tomhle skutečném kousku?

Otevírám dlouhé bíle dveře a soukám se do interiéru, který je mi tak povědomý a přesto cizí. Viděl jsem jej asi milionkrát v té spoustě filmů, kde Mustang hrál. Ale přesto jsme zde fyzicky poprvé. Mozek to ještě nestíhá zpracovat, že skutečně sedím v Mustangu. Není to zrovna mé auto snů, ale ta jeho masová popularita v popkultuře z něj dělá něco výjimečného. Je tak známý, tak profláklý, že je vlastně cool říkat, že byste chtěli jinej muscle cars (já třeba Pontiac GTO ročník 70 nebo HEMICudu ze stejného roku). Je tak jednoduchý, jak jen může dělnickej sporťák být. Ne, tohle není načančaná kárka pro barbíny, byť tak byl zamýšlen a stavěn, tohle auto je pro chlápka, který ví, co chce. Ano, dost lidí si Stanga koupí, protože Bullit a Eleanor, ale to je chyba. Mustang je jen stylovější Falcon, šedesátková obdoba Octavie RS, kára, která vám dokáže spravit náladu cestou z práce, i když jste měli neplánovanej přesčas a šéf vás seřval za něco, co jste neudělali. Je prostý a jednoduchý, má spoustu unifikovaných dílů, díky kterým vás servisně nesežere, ale přitom vám budou majitelé základního modelu (a dneska vlastně skoro všichni) závidět, až si to profrčíte kolem s bublajícím osmiválcem pod kapotou. Za jeho volantem bych měl možná vypadat jak maníci z klipu Cotton eye Joe se slámou v botách a džínovejma lacláčema. Ano, možná vás tohle nenadchne, možná chcete točivého Japonce, luxusního Němce nebo lidovku z Itálie jako youngtimera, ale pokud mi budete tvrdit, že jste nikdy ani malinkým kousíčkem nechtěli okusit řízení tohohle divokého hřebce, tak si lžete do kapsy.

Já si ale nehodlám nic nalhávat, sedím v kožené sedačce s minimálním bočním vedením (a skoro nulovou šancí sednout si tak, abych tomu mohl říkat ideální pozice) a svírám nádherný volant. Ten má utopený střed s logem auta, ze kterého vedou kovová ramena s dírami do dřevěného věnce. Když jej poprvé uchopím, mám pocit, že veškerá touha a síla spojená s tímhle autem mi prostupuje do dlaní a po těle se mi rozlévá neurčitý pocit radosti. Mohlo by to znít jako úryvek z románu, jako cajdáková věta stvořená k tomu, abych se Jirkovi, který mi auto půjčil, zavděčil, jenže ten pocit tu skutečně je a já vím, oč tu jde. V pár autech jsem to již zažil a vždy svezení s nimi stálo za to, ačkoliv objektivně nemá Ferrari, Rolls nebo Impreza moc společného. Každé z nich vynikalo něčím jiným, ale ten intenzivní pocit z jejich řízení byl stejný. Neměli byste chtít řídit Mustanga jen z důvodu, že je to Mustang, asi by vás řada jeho konkurentů upoutala víc, ale nevím, jestli vám všichni poskytnout tak silné vnitřní řidičské uspokojení.

Motor ale temně bublá a není čas jen tak postávat. Přetahuji páku na D a pouštím brzdu. Ne, opravdu nebudu začínat první rozjezd s burnoutem. Napřed se s tímhle divokým ořem trochu oťukáme, než mu zaryju ostruhy do slabin (přimáčknu pedál k podlaze). Když to však udělám, motor mocně zařve, celé auto zaklekne na zadní kola (mimochodem, tenhle Mustang má originální ráfky a ty jsou prostě nádherné), kapota se zvedne a patníky se k vám začnou přibližovat s větší rychlostí. Muscle car, o tomhle to je – síla dostupná jediným dotekem pedálu. A vůbec nevadí, že tenhle osmiválec je jen small block, na evropské poměry je stále obří. Díky tomu tak většina účastníků uvidí na rovinkách hlavně váš zadek. Ještě že má tu trojici svislých světel a vypadá tak nádherně!

Pocitově je Mustang docela široký, i když není o nic širší, než nová Octavia vašeho souseda. Asi je to tím respektem, který k autu chovám, nebo těmi proporcemi. Kromě velikosti bych si musel zvyknout na další spoustu věcí, například na nevypínání blinkrů, které nemají akustickou signalizaci. Jistě, v otvorech na kapotě sice máte žárovky, ale když na ní praží sluníčko, tak opravdu nic nevidíte. Problémem je i malý rejd, který musel zkrátka ustoupit osmiváleci. A také ovládání dálkových světel a ostřikovačů pedálem u levé nohy, to bych si asi hodněkrát zapnul omylem, než bych se s tím naučil žít. Ale co, s Mustangem se prostě naučíte žít pro to, jaký je!

První Mustang je prostě typický Dream Car, jaký jsem ještě asi v rubrice neměl. Je všeobecně uznávaný a všeobecně chtěný. A má tak silné charisma, že jsou vám jeho nedostatky fuk, prostě je přetluče ten pocit z jeho vlastnictví. I když, to vlastně nevím, ale přetluče je pocit z řízení, který si jako majitelé můžete dopřát kdykoliv.

Foto: Ji Vo