Standardní „berlina“ Fiat 124 se stala evropským Vozem roku 1967 a my jsme ji poznali hlavně v sovětské licenci, stejně jako kombi. Sportovní verze ale byla úplně o něčem jiném. Spider (Italové přece nemají roadstery!) navrhlo studio Pininfarina a jednalo se zcela určitě o nejkrásnější verzi stočtyřiadvacítky. Ani později představené kupé z vlastního Centro Stile nebylo tak úhledné, nemluvě o kabrioletu C4 karosárny Touring, který zůstal v jediném prototypu.

Pro dva. Nebo ne?

Fiat každopádně pokračoval v tradici malých dvoumístných otevřených vozů, do kterých se pustil už před druhou světovou válkou. Klidně bychom 124 Sport Spider mohli považovat i za kabriolet, protože měl uspořádání sedadel 2+2, jenže zadní místa byla vhodná spíše pro drobná zavazadla než pro cestující… Celkem jednoduché tvary fešáckého sporťáku měl na povel slavný Tom Tjaarda, Američan s kořeny v Nizozemí, který tenkrát u Pininfariny pracoval.

Fiat 124 Sport Spider pojal dva dospělé a dvě opravdu malé děti. Jako správný sporťák vyznával zadní pohon, karoserie se vyráběly u Pininfariny

Sériová výroba Sport Spideru začala v srpnu 1966, ale veřejnosti se poprvé ukázal až v listopadu, kde jinde než doma v Turíně? Zpočátku byl poháněn kapalinou chlazeným řadovým čtyřválcem objemu 1438 cm³. Agregát z pera bývalého konstruktéra Ferrari Aurelia Lamprediho dával 66 kW (90 k) v 6500 otáčkách a v hliníkové hlavě měl dvojici vačkových hřídelů a rozvody poháněné pryžovým ozubeným řemenem. O dodávku paliva a jeho směs se vzduchem se staral karburátor Weber. Nejvyšší hodnota točivého momentu byla k dispozici v 3600 min^-1, manuální převodovky zpočátku čtyřstupňové, později se objevily na přání i pětistupňové.

S kratším rozvorem

Rozvor konstruktéři oproti sedanům zkrátili o 140 mm na pouhých 2280 mm, podvozek ale jinak zůstal prakticky shodný. Přední kola byla zavěšena nezávisle na trojúhelníkových ramenech nestejné délky, zadní tuhou nápravu doplňovala dvojice podélných vzpěr a panhardská tyč. Odpružení zajišťovaly vinuté pružiny a teleskopické tlumiče, nechyběly ani příčné zkrutné stabilizátory. Kotoučové brzdy bychom našli na všech kolech.

Tom Tjaarda, který byl hlavním návrhářem otevřené stočtyřiadvacítky, se za finální vzhled opravdu nemusel stydět

Sport Spider měl pochopitelně samonosnou karoserii kompaktních rozměrů, 3,97 m dlouhou, 1,61 m širokou a jen 1,25 m nízkou. Půvab vozu rozhodně nechyběl. Hodně zajímavý byl prolis, který se táhl od hlavních světel na dveře, kde se zvýšil a tvořil horní hranu zadních blatníků. Původní modely měly štíhlé chromované nárazníky a nízkou masku chladiče se čtyřmi svislými žebry. Ty doplnily tři dvojice u sebe umístěných vodorovných. Spidery jely až 175 km/h a z klidu na stovku akcelerovaly během 11,5 s. Natažení nebo naopak stažení střechy zvládl jeden člověk sám, při troše zručnosti a praxe za necelou minutu.

Šestnáctistovky a osmnáctistovky

Druhá série měla premiéru v červenci 1970. Od té první se lišila hlavně novou přední mřížkou z „včelích pláství“ a motorem. U něj byl objem zvýšen na 1608 cm³, tím pádem se zvedl i výkon, který dosahoval 81 kW (110 k). Spidery první řady nebyly pomalé, ale za maximální rychlost 185 km/h se „dvojka“ už opravdu neměla za co stydět.

V roce 1970 přišly větší stylistické změny, poté se pod kapotu stěhovaly hlavně novější motory. Fiat se chlubil i verzí kupé

Pro rok 1973 se objevil motor 1592 cm³/79 kW, k dalšímu nárůstu objemu došlo ještě v téže sezóně, konkrétně na 1756 cm³ a 87 kW (118 koní), respektive 153 N.m. Na nejvyšší rychlosti se to ovšem nijak neprojevilo, 960 kg vážícím autům stále chybělo do magické dvoustovky 15 km/h. Existovala i slabší verze se 64 kW pro USA, už se vstřikováním.

Bez čísla 124

Výroba sportovních fiatů pokračovala i po roce 1979 díky značné poptávce u USA. Právě tehdy se objevil faceliftovaný Spider 2000 s interním kódem 124 CS, ale číslo z obchodního názvu ztratil. Dostal tvarově dost nepovedená koncová světla, poziční na bocích i pětimílové nárazníky měly už dřívější zámořské specifikace od poloviny 70. let.

Stále ještě karburátorový motor s objemem definitivně zvětšeným na 1995 cm³ dával kvůli přísným předpisům jen 61 kW (83 k). Instalací vstřikování Bosch L-Jetronic a katalyzátoru o rok později se výkon zvýšil na mnohem přijatelnějších 75, respektive 77 kW, tedy 102-105 koní podle trhu, na který byly vozy určeny, prodej v Evropě rozhodně neustal.

Fiat Spider 2000 v modernizované podobě z roku 1979

Americká pobočka Fiatu se postarala spolu se společností Legend Industries o bonbónek pro tamní klienty. Asi sedm stovek dvoulitrových spiderů dostalo turbodmychadlo a mělo tedy rázem 88 kW (120 koní). Jen třístupňový automat od General Motors se k charakteru auta vůbec nehodil, ale nezvolili si jej naštěstí všichni. Nabízel se třeba i v Japonsku.

Tato verze je samozřejmě extrémně vzácná zejména na starém kontinentu, ale vzhledem k tomu, že vznikala v letech 1981 a 1982, není problém, pokud samozřejmě objevíte zachovalý kousek, ji dovézt do Evropy a postavit na veteránské značky… Sběratelsky ceněná je dále výroční edice k půlstoletí Pininfariny v šampaňské zlaté. Té nechyběly kožené sedačky ani litá kola a během sezóny 1981 jí vznikla tisícovka. Více na: http://www.autorevue.cz/fiat-124-sport-spider-1966-1985-svihak-turinsky