V době zhruba před padesáti až šedesáti lety bývala automobilka Moskvič největším výrobcem osobních aut v největší zemi světa.

Její slavné období ale trvalo jen krátce. Po rozpadu Sovětského svazu se začala potýkat s existenčními problémy, které neustála a před patnácti lety se její výrobní linky dimenzované na roční produkci statisíců aut úplně zastavily. Kvůli dluhům, které údajně dosáhly v přepočtu zhruba dvacet miliard korun, také vzápětí zbankrotovala.

Historie „Moskovskovo zavoda malolitražnych avtomobilej“ (MZMA) se začala psát v roce 1929. Na zelené louce na předměstí Moskvy tehdy vyrostla nová továrna. Zpočátku se v ní montovala osobní i malá nákladní auta značky Ford z dovážených dílů, poté produkovala automobily GAZ-A a GAZ AA.

Hlavní výrobní náplní pro čtyřicátá léta měl být typ KIM-10, jednoduchý vůz pro masy, na jehož designu se prý osobně podílel i stranický vůdce Stalin. Jenže, než se stačila rozběhnout sériová výroba, přišla druhá světová válka. Během ní se z továrny stala opravna vojenských vozidel.

Když válka skončila, začali dělníci montovat Moskvič 400. Jistě jen shodou okolností se auto jako jednovaječné dvojče podobalo německému typu Opel Kadett. Vůz navíc vznikal na linkách, které si Sovětský svaz v rámci válečných reparací přivezl z Německa z továrny Opelu. Nakonec se ho vyrobilo skoro čtvrt milionu kusů.

Opravdu významným vlastním typem se tak stal až Moskvič 402. První exempláře sjely z výrobní linky v dubnu roku 1956. Auto dostalo kompletně novou samonosnou karosérii s modernizovaným podvozkem i motorem. Na délku měřilo 405,5 centimetru, výška činila 156 centimetrů. Kufr pojmul 340 litrů. Vůz poháněl motor o objemu 1220 cm3 s výkonem 35 koní. Převodovka byla třístupňová a páka pro její ovládání se nacházela na volantu. Tento Moskvič dosahoval maximální rychlosti 105 kilometrů v hodině.

Od sezony 1957 bylo v nabídce i kombi Moskvič 423 Universal. Zajímavým typem ve výrobním programu se v té době stal Moskvič 410, což byla varianta sedanu 402, ovšem s výrazně zvýšeným podvozkem (o 12,5 centimetru) a pohonem obou náprav. Ani při plném zatížení neklesla světlá výška pod 220 milimetrů. Využívat ho měli lesníci, zeměměřiči, těžaři, či geologové.

V dalším roce se začal montovat typ 407, což byla modernizovaná verze „čtyřistadvojky“ Pod kapotou byl silnější motor (45 koní), postupně byl spojen i se čtyřstupňovou převodovkou. Tento vůz, který byl k mání také dvoubarevně lakovanou karosérií, se dovážel rovněž do tehdejšího Československa.

V roce 1960 se v moskevské továrně vyrobilo téměř 65 000 aut za rok a výroba měla nadále stoupat.

Už v roce 1961 začal Moskvič připravovat nový typ 408 s moderní karosérií. Nakonec ale sériová výroba začala až v roce 1965. Moskvič 408 měřil na délku 409 centimetrů, přední kola byla nezávisle zavěšena na lichoběžníkových polonápravách, pohon směřoval na zadní tuhou nápravu.

Výkon motoru o objemu 1358 cm3 se zvýšil už na 50 koní. Díky tomu maximální rychlost vzrostla na 120 kilometrů v hodině. Od léta 1966 nabídku doplnilo kombi 426.

18. května 1967 vyrobili v MZMA milióntého Moskviče. Na podzim se představil nový typ 412. Novinky byly hlavně pod kapotou, kam se montovala „patnáctistovka“ s výkonem 75 koní. Řadící páka čtyřstupňové převodovky se konečně ocitla na podlaze.

Podle rozhodnutí sovětských orgánů se měla továrna dále rozrůstat. Proto se díky investici na přelomu šedesátých a sedmdesátých let připravily výrobní kapacity na roční produkci až 200 000 vozů. Problém byl ale v tom, že továrna nebyla schopna připravit nové modernější typy, a tak se Moskvič 1500 s modernizovanou karosérií představil až v roce 1976. Auto se nabízelo s dvěma typy motorů (OHV 1,36 a OHC 1,5l), karosérie se prodloužila na 425 centimetrů a jednou z hlavních novinek byla montáž kotoučových brzd na přední nápravu.

To byla ale téměř poslední inovace na dlouhých jedenáct let. Teprve v roce 1987 začal z výrobního pásu sjíždět zcela nové typ Moskvič 2141, nazývaný také Aleko. Měl pětidveřovou pohlednou karosérii, pohon předních kol a motor 1,6 litru převzatý z modelu VAZ 2106. Zadní tuhou nápravu s listovými pery vystřídala vlečená ramena odpružená vinutými pružinami. Vpředu byly kotoučové brzdy, vzadu bubnové.

Vůz dlouhý 435 centimetrů nabízel díky rozvoru 258 centimetru slušný vnitřní prostor a objemný kufr 470 litrů. Maximální rychlost dosáhla už 155 kilometrů v hodině. I tento Moskvič se dovážel do ČSSR. Ještě v roce 1990 se jich v síti Mototechny prodaly čtyři tisícovky.

Na bázi Aleka pak vzniklo několik dalších kreací, včetně rádoby luxusního modelu Ivan Kalita či kupé Duet. To už ale byla pouze předsmrtná křeč, která nezabránila zastavení výroby a celkovému krachu.

Zásadní modely z historie značky si můžete prohlédnout v následující fotogalerii: 

Jméno Tudor vzniklo jako přezdívka dvoudveřového prototypu, který v roce 1946 objížděl Československo. Oficiálně se vůz jmenoval Škoda 1101. Automobilka pak ale jméno Tudor použila ještě jednou na designové studii z roku 2002

Škoda Tudor byla vlastně v tajnosti hotová už v roce 1944 a o definitivním designu a technice se rozhodlo už v roce 1945. Vývoj usnadnilo právě to, že se počítalo s použitím základní konstrukce Popularu. To bylo na svou dobu moderní a poměrně nadčasové auto.

Tzv. smíšená karoserie (plech byl připevněn k nosné dřevěné kostře) stála opět na páteřovém rámu a všechna čtyři kola byla zavěšena nezávisle. Vpředu pak třecí tlumiče Popularu nahradily moderní hydraulické pákové tlumiče, brzdy byly bubnové hydraulické a o přenos výkonu dozadu se místo pružných Hardyho spojek staral kloubový hřídel

Dodávka výkonu byla svěřena modernizovanému řadovému čtyřválcovému motoru 1,1 l s rozvodem OHV, který se objevil už v Popularu. Pohonná jednotka měla na svou dobu velmi slušný výkon 23,5 kW (32 k) v 4200 ot./min. Výkon se proti Popularu nezměnil, ale modernizovaný motor v Tudoru měl lepší průběh výkonové křivky a nižší spotřebu paliva.

Škoda 1101 vznikala v několika karosářských provedeních, bylo i kombi, sanitní vůz nebo dodávka. Technicky se jednalo o velkou modernizaci předválečného Popularu

Točivý moment motoru dosahoval na 64,7 Nm v 2400 ot./min. Ačkoli byl Tudor navrhován se čtyřstupňovou manuální převodovkou se synchronizací na třetím a čtvrtém stupni, první kusy měly ještě třístupňový manuál, který pocházel z předválečných skladových zásob.

Do budoucnosti modelu Škoda 1101 „Tudor“ ale ve velkém promluvila situace v poválečném československém průmyslu. Ačkoli se znárodňování obecně spojuje až s komunistickým převratem z února 1948, tak už v říjnu 1945 bylo vládou rozhodnuto o první velké vlně znárodňování klíčových firem a továren.

Mezi ně patřila i mladoboleslavská automobilka ASAP, která byla přejmenována na AZNP (Automobilové závody, národní podnik). Obchodní označení Škoda však zůstalo, neboť mladoboleslavská automobilka byla do strojírenského koncernu začleněna v roce 1925.

Vůz vznikal s velkým podílem ruční práce, například karoserie se vyráběla ohýbáním plechu na dřevěnou kostru. Tato technologie se používala spíše před válkou, ale stačilo to. Až nástupce Škoda 1200 měl pontonovou celokovovou karoserii

Z rozhodnutí vlády pak bylo do automobilky zařazeno několik samostatných karosáren a výrobců. V roce 1946 se tak přidává pod AZNP karosárna Petera a synové z Vrchlabí a v roce 1947 karosárna Jawa Ing. Janečka z Kvasin. Výrobní závody automobilky Škoda stojí v těchto městech dodnes.

Další směřování pak ovlivnilo klíčové rozhodnutí československého ministerstva průmyslu, podle kterého se automobilka AZNP určovala vlastně jediným monopolním výrobcem „osobních automobilů pro širší okruh obyvatelstva“. Ze Škody 1101 se tak stal jediný sériově vyráběný osobní automobil v tehdejším Československu. Pro luxusní a výhradně vládní vozy pak byla vybrána automobilka Tatra a model T87.Více na: http://www.autorevue.cz/skoda-1101/1102-tudor-1946—1952-auto-pro-sirsi-okruh-obyvatel